Duben 2015

Miluji TICHO

28. dubna 2015 v 23:12 | Webmiss |  Postřehy Autorky
Tím nemyslím tu píseň od Ewy Farné, i když je pravda, že jednu dobu jsem si jí pouštěla dost často, ale teď mám na mysli TICHO. T-I-C-H-O. Takové ty, když po celém dni přijdete domů a jste vyřízení a potřebujete jenom malinkatou chvilku klidu. Ale ono prd. Nejčastější věta, kterou slyším když otvírám domovní dveře je opravdu hnusná, doopravdy, pokaždé když ji moje mamka řekne, což je skoro vždy, mám chuť se otočit a odejít. Ta věta zní : "Jsi tu nějak brzo!". Boží, že? Přijdete domů, těšíte se, že ze sebe konečně sundáte oblečení, které máte celý den na sobě, jse unavení, zpocení, chcete se najíst, zacvičit si, dát si sprchu a oddechnout si. Ale místo toho mě doma vřele vítá mamka. Chápu, že občas se to může stát. Třeba když ve škole něco odpadne, nebo dorazím dřív než přijde, ale smutné je, že můj rozvrh je kvůli mamce přimagnetkovaný na ledničce a pro jistotu se mě každý den ptá v kolik přijedu. Každý den. Nekecám. Zeptá se v kolik přijedu domů a pak, když v ten čas opravdu přijedu, tak se mě zeptá, co dělám doma tak brzo. A to dokonce i když dorazím domů ve třičtvrtě na devět večer. Milé. Opravdu milé mami. No a pak se člověk diví, proč chci mít chvilku klídek a pohodu. Bohudík nejsem tak ukecaná jako všechny holky a vlastně spíš většina lidí, bez ohledu na pohlaví, kolem mě. No když o tom tak přemýšlím, tak spíš bohužel, že nejsem tak ukecaná. V praxi to totiž probíhá tak, že mamka kdykoli přijde, tak mluví, je jedno jestli si dělám něco pro mě důležitého, jestli si čtu, jestli něco sleduji, zkrátka je to jedno. Mamka začne mluvit a už to jede. Nezajímá se o to, že mě třeba vyruší z nějaké činnosti, ona prostě potřebuji něco říct, tak to řekne. A já poslouchám. Ne naoko, ale doopravdy. Jsem totiž výborný posluchač. Myslím si, že někdy to je až na škodu, protože jsem ještě nepotkala člověka, který by ostatním tak naslouchal jako já. Nemám potřebu se vyjadřovat, nebo lidem cpát můj názor, když o něj nestojí a je z nich cítit, že se chtějí svěřit, ale už nechtějí slyšet Vás, takže prostě poslouchám a neplýtvám svým hlasem abych jim také sdělila něco já. A do toho všeho je naše rodina hrooozě ukecaná. Nepřeháním. Prostě je. A když k tomu přidáte firemní tarif s voláním zadarmo tak je to pecka. Moje babička má například takový problém, ale sama si ho neuvědomuje. Je hrozně ukecaná, ale nikam nechodí a nemá žádné stále kamarádky (tím rozumějte, že nemá někoho s kým by se pravidelně třeba jednou týdně vídala). Sice chodí jednou měsíčně na školní sraz, ale to přece nestačí. Takže dost často nastává situace, že mi zavolá babička aby mi sdělila průběh posledních událostí z jejího života. A šup, je z toho třeba 30 minut. A to se nestihnu ani projevit. Maximálně souhlasně mručím pod vousy, nebo tak něco. A co je na tom nejhorší? Když jí chci sdělit něco já, tak mě neposlouchá. Nedávno se například stala taková příhoda, že jsem k ní přišla na oběd a ona zapomněla uvařit k masu brambory. Takže začala šílet a u toho běhala po kuchyni, sháněla brambory, pak je loupala a dala je vařit. Nic zajímavého, kdybych jí u toho přibližně pětkrát nezopakovala ať na to kašle, že si stejně dám radši zeleninu. Takže místo abych měla oběd, který bych si ráda dala, babička uvařila brambory a byla strašně spokojená že je po jejím a na mém talíři přibližně půlka brambor zbyla, protože nejsem moc na přílohy...Takže asi tolik k naší rodině. Ještě se někdo divíte že občas mám nutkání být jen sama se sebou bez lidí a bez mobilů, které neustále vyzvánějí a jen tak si užívat ten sladký pocit kdy všechno kolem Vás mlčí a jste jen Vy a to krásné ticho?

B.




A nakonec se stejně staneš tím, co nejvíc nenávidíš

27. dubna 2015 v 21:10 | Webmiss |  Postřehy Autorky
Moje oblíbené motto z dob mé puberty. V pubertě jsem byla jako vystřižená z knížek Aloise Jiráska-Proti Všem. Představa že někdy nastane dospělost mě děsila k smrti. Já a být dospělá? Chovat se jako ty ovce a být součást davu? Ne, děkuji pěkně. Bohužel jsem vyrostla (obrazně řečeno) a uvědomila si, že společností jsem nucena k tomu abych dospěla. A nejenom společností, ale i rodinou. A dnes jsem zjistila, že se opravdu přibližuji tomu, stát se tím, co nejvíc nenávidím. Každým dnem víc a víc.

Jak se sbalit na cesty

26. dubna 2015 v 20:44 | Webmiss |  Postřehy Autorky
Konečně je tu teplo! Možná narozdíl ode mě nejste fanoušky sluníčka a vysokých teplot, ale určitě se se stále blížícím se létem chystáte někam jet. Zkrátka vytáhnout paty z domu a vydat se vstříc novým dobrodružstvím! Není podstatné kam, ale s kým! A ještě více podstatné je jak velké zavazadlo s sebou vláčíte. Protože, přiznejme si to, mít s sebou půlku šatníku je fajn, ale tahat za sebou ten obří kufr, nebo krosnu, to už tak fajn není. A pokud zrovna neplánujete výšlap na Mount Everest (což bych teď moc nedoporučovala kvůli nedávným lavinám), tak asi těžko s Vámi půjde nějaký šerpa. Takže abyste to zvládli levou zadní, mám pro Vás napsroto geniální návod na to, jak se správně sbalit ať jedete, jdete či letíte kamkoli. Pozorně sledujte, protože tohle video zaručilo Tomovi Ayzenbergovi slávu po celém internetu, a není se čemu divit! :-)


S láskou,
B.




"Veselý" čtvrtek

16. dubna 2015 v 19:32 | Webmiss |  Postřehy Autorky
Dneska je báječný večer. Mamka mě při příchodu domů pozdravila slovy: "Jsi tu nějak brzy!" a nejhorší na tom, že jsem ji ještě ráno, když jsme spolu SPOLEČNĚ odcházely z domu, říkala, že dneska dorazím v sedm. Druhá otázka se týkala mého oblečení, konkrétně toho, co mám na sobě a jestli mi dneska nebyla zima. Jak už jste si asi všimly v předchozí větě, šly jsme spolu ráno z domu společně, takže jsme se viděly. Proto jsem nebyla ani v nejmenším nadšená když jsem přišla domů. Také jsem se tak nějak naivně domnívala, že třeba bude něco k jídlu, třeba zbytky od mamčiny večeře, ale je to tu jako na kolejích, nenakoupíš si, nejíš. O to horší je fakt, že lednice je narvaná jídlem k praskutí, ale jídlem, kterému já jídlo neříkám. Máme zkrátka hrozně rádoby jídel, která zkrátka nejím a mamka si toho ještě nevšimla. Takže asi tolik k mému večeru :-)


Velikonoce ve světě

1. dubna 2015 v 22:21 | Webmiss |  Postřehy Autorky
Zajímali jste se někdy o to, jak se slaví Velikonoce ve světě? Mám pro Vás jen stručný přehled toho jak probíhají Velikonoce v Řecku, Švédsku, Finsku, Itálii a na Ukrajině.

Řecko

Řekové slaví Velikonoce ve velkém stylu. O Velikonocích můžete potkat dlouhá procesí věřících, vidět ohňostroje a také slyšet vyzvánět zvony. Na hlavní bohoslužbu (v noci ze soboty na neděli) je možné v kostele potkat většinu Řeků, kteří chodí na půlnoční bohoslužbu, kde kněz oznámí vzkřísení Krista. V neděli se pořádají rodinné oslavy se vším všudy, nesmí chybět ouzo, rožní se maso, hraje hudba a do toho se tančí a zpívá!

Švédsko & Finsko

Jelikož se jedná o skandinávské země, v obou se slaví Velikonoce dost podobně. Protože Seveřané věří v existenci trollů a čarodějnic, nesmí chybět ani během Velikonoc. Trollové hlídají poklady a čarodějnice, jak jinak, létají na koštěti, nebo na čemkoli jiném co se dá osedlat a je schopné letu. O víkendu se pořádají hry a různé soutěže-konají se závody v koulení vajec z kopce, hází se vejci do dálky, hrají se s nimi kuželky a tak podobně.

Itálie

Pro Italy jsou Velikonoce velkou událostí. Vždyť pro jaký jiný stát by měly mít takový význam jako protáve pro Itálii, ve které leží Vatikán? Italové tráví Velikonoce v rámci rodiny, chodí do kostela, účastní se procesí a stejně jako u nás konzumují vajíčka.

Ukrajina

Na Ukrajině se stejně jako u nás malují vajíčka, ale jinak se jejich oslavy liší. V neděli vyrazí do kostela s košem plným jídla, který si od kněze nechají posvětit a pak jdou domů jíst.

Apríl na Blog.cz

1. dubna 2015 v 14:06 | Webmiss
Tak jsem se rozhodla, že přidám článek na blog. Jenomže jsem na chvilku zapomněla, že je dneska 1. duben a tudíž Apríl. A tak se stalo, že když jsem se objevila na stránce blog.cz a chtěla se přihlásit, přihlašovací kolonky byly vzhůru nohama. Doslova. Prostě úplně vzhůru nohama a samozřejmě první co mě napadlo bylo: "A kruci!! Něco jsem zmáčkla na klávesnici a teď mám plochu obráceně!". Ehm...nebyla to moje chyba, ale aprílový žertík od správců blog.cz. Takže gratuluju, tohle se Vám opravdu povedlo:-)



Bonnie