Září 2015

Podzim je už tady! Podzim je už tady! Nachystejte si horký čaj!

23. září 2015 v 18:03 | Webmiss
Dnes je oficiálně podzim! Hurá! Nebo spíš Uáááá? Těžko říct. Ještě jsem se vlastně úplně nerozhodla. Na jednu stranu mi začíná chybět léto. Většina z Vás asi na ta horka nadávala, ale chcete říct pravdu? Mně to přišlo naprosto super! Poprvé jsem zažila tropické léto i v Čechách a nemusela jsem za ním jezdit na jih! To také znamená, že jsem poprvé unosila všechny své letné šaty, topíky, sukýnky, sandálky, žabky,...zkrátka všechny ty věci, které si tak ráda pořizuji, ale nikdy je neunosím. Na druhou stranu, během podzimu se dají dělat věci, na které v létě nemáte náladu. Ptáte se jaké? Popíjet horkou čokoládu, vařit si čajíky do obrovských hrnečků, zabalit se do deky na gauči a pustit si oblíbený film, dát si horkou vanu s pěnou, pálit jednu svíčku za druhou, nakoupit si nejrůznější vůně do aromalamp, procházet se v listí,... těch věcí je spousta!
Ale zrovna dnešek se ukázal jako ten nepříjemný podzim, který nemám ráda. Od rána je obloha spíše šedá než modrá, více pršelo, než svítilo slunce a teplota je kolem 10°. Uvidíme jak to bude dál! Přeji Vám krásný první podzimní večer,
s láskou,
B. <3



DILEMA

21. září 2015 v 11:35 | Webmiss |  Postřehy Autorky
Krásné pondělní dopoledne!
Jak se dneska máte?
Já poslední dobou řeším jedno dilema a pořád se nemůžu rozhodnout jak jej vyřešit. Proto jsem se rozhodla, že si to všechno hodím na papír. V mém podání fráze "hodím si to na papír" znamená, že to napíšu na svůj blog. Protože je anonymní, bude se mi to psát mnohem snáze a také budu mít pocit, že třeba někdo z Vás mě pochopí a nebude mě soudit a přesvědčovat.
Mé dilema je následující: Ukončit nebo ukončitu studium na vejšce?
Zaprvé: musíte znát fakta, tady jsou. Chybí mi opravdu hooodně málo k tomu, abych získala titul bakaláře. Poslední rok studia na bakaláři (vlastně to bude 4. rok studia na bakaláři). Je mi jasné, že teď mi všichni z Vás radí, abych to dokončila. Byla bych přeci blázen, kdybych se na tu školu vykašlala, když už mám titul na dosah. Ale teď Vám chci ukázat celou situaci z mého pohledu.
Jsem chytrá. Teď to zní tak, že jsem i dost namyšlená, ale kdyby jste mě znali, jsem chytrá. Nikdy jsem neměla problémy s učením, a pokud ano, tak jen proto, že jsem se neučila, protože mě to nebavilo. Ale chci Vám říct, že mé úvahy ohledně ukončení studia nevznikly proto, že by mi škola nešla. Zbývá mi dokončit jen pár předmětů a napsat bakalářku. Většina z těchto předmětů mi zbývá proto, že jsem se na ně vykašlala. Nechodila jsem na přednášky, proto mi chyběl materiál na testy a na některé předměty jsem se vykašlala, protože mě to prostě nebavilo a nervově jsem byla v háji z toho, že už jsem věděla, že budu muset prodloužit dobu studia, protože jsem nesplnila jeden předmět a MĚLA JSEM HROZNÝ STRACH Z TOHO, JAK TO ŘÍCT RODINĚ. Opravdu jsem půl roku nevěděla jak to komukoli říct, a když jsem to konečně řekla prarodičům, můj děda mě svojí reakcí dohnal k slzám. V této chvíli by se hodilo zmínit, že nebrečím. Skoro nikdy. Vidět mě brečet je jako zahlédnout jednorožce. Takže si asi umíte představit jak moc v háji jsem musela být, když jsem se rozbrečela. Před prázdninami jsem se snažila jít na termíny a nějak to zvládnout, u některých předmětů to vyšlo, u některých ne. V září jsem musela jet do školy zatím třikrát, a to kvůli dvěma zkouškám ( které jsem udělala )a kvůli zápisu. Do školy bych se měla vrátit v říjnu. Můj rozvrh je opravdu směšný, protože vychází na pár dní v týdnu a do toho budu mít dost času na psaní bakalářky. Teď jsem asi tak zmínila většinu faktů, a je čas na to, abych se s Vámi podělila o to, proč se do školy nechci vrátit.
Znáte to bolení břicha z nervů, když máte jít třeba k zubaři, nebo máte udělat něco, čeho se bojíte, nebo co Vám nahání husí kůži, prostě to bolení břicha, které Vás varuje, že něco nemáte dělat? Tohle bolení břicha mám kdykoli, kdy pomyslím na školu. I teď, když píšu tento článek cítím svírání kolem žaludku. Z představy, že bych se vrátila do školy mi je opravdu fyzicky špatně. Je to z části dáno tím, že studuji obor, kterému se nechci věnovat v budoucnu a nechci ani pokračovat na magisterském, také jsem šla na školu jenom kvůli mým rodičům, protože KDYŽ NEMÁŠ TITUL, TAK JSI NULA A NENAJDEŠ DOBROU PRÁCI. Znáte to? V tomhle jsem byla vychovávaná. Takže jednoduše řečeno mě ta škola nebaví. Nemám žádnou motivaci proč bych se měla učit, zaprvé mě učí lidé, kteří chodí do práce 5 dní v týdnu, mají nízký plat a nejsou mi absolutně žádným vzorem a zadruhé si nemyslím, že potřebuji titul k tomu, abych uspěla v životě. Samozřejmě namítnete, že to není pravda, že tituly mi mohou otvírat dveře. Umím odpovědět i na tohle...Steve Jobs (Apple), Mark Zuckeberg (zakladatel Facebooku), Jack Dorsey (zakladatel Twitteru),... a mnoho dalších lidí, kteří uspěli v profesním životě a nepotřebovali k tomu vejšku. Samozřejmě se nepovažuji za dalšího Steva, Marka, nebo Jacka, ale oni to dokázali. Dokázali se vzepřít tomu směšnému systému, který nás nutí věřit tomu, že jedině pokud se zařadíme do systému, tak budeme úspěšní. Vážně Vám 5 dní v týdnu, 20 dní dovolené, čekání na měsíční mzdu, která Vám pokryje Vaše výdaje, stále stejná pracovní doba,...vážně Vám tohle všechno přijde jako úspěch? Pro mě je představa tohoto kolotoče děsivá natolik, že si neumím představit strávit v ní například jen rok. Chci být svým vlastním pánem, chci si řídit svůj čas tak jak chci já, a ne jak chce můj šéf, chci být v životě svobodná. A myslím si, že v běžném zaměstnání, kde bych byla jen zaměstnanec této svobody nemůžu dosáhnout. Bohužel, nerozhodla jsem se, co chci v životě dělat, takže možná proto setrvávám ve škole, i když mě to mučí.
Jediné co vím na sto procent, že se nechci učit věci, které v životě nevyužiji. Nechci aby se nade mnou povyšovali lidé, kteří každý měsíc čekají na svůj příjem, dochází do zaměstnání, někdy musí mít dokonce i další zaměstnání, nejsou vystaveni praxi, a vše co mě učí je vlastně jen teorie.
V pátek jsem byla navštívit svoji babičku. Ne tu, jejíž manžel mě rozbrečel, tu druhou. Ptala se mě, jestli už vím, co dál. Tím měla na mysli : na jakou školu půjdeš studovat bakaláře? Já už jsem nechtěla lhát, tak jsem jí řekla, že možná ani nedodělám bakaláře. Víte jak reagovala? Vždyť už Ti chybí tak málo, a já chci vidět Tvoji promoci! PROMOCE ve mě vyvolává pocit toho, že by to bylo konečně za mnou. Není tam žádný pocit štěstí z toho, že bych byla bakalář, jen pocit uspokojení, že už by nebyla žádná škola. A to mi nepřijde jako správný pocit vysokoškoláka s čerstvým diplomem... Protože babičku mám opravdu moc ráda, začalo mě to nahlodávat. Je to přeci jen jenom rok, tak bych to mohla nějak doklepat. KVŮLI BABIČCE. Jenže tím by to neskončilo. Táta by mě donutil vybrat si školu, na které bych dodělal magistra, protože bez toho mě nikde nezaměstnají a skončím na chodníku ( jeho přesná slova).
Zkrátka už jsem toho pro ostatní udělala dost. Jsem milá, hodná, obětava, snažím se ostatním pomáhat, ale kdy nastane čas, abych dělala to co chci já? Pokud z tohoto kolotoče nevystoupím teď, pak už nikdy. Nechci se podřizovat ostatním, nechci studovat jen proto, abych JIM udělala radost. Chci se do života pustit po hlavě. Chci to zkusit. Chci konečně udělat něco tak, jak to cítím já. A přesto všechno, koho bych zklamala, sobě bych zůstala věrná. A není právě tohle smyslem života každého z nás? Dělat v životě věci NE PODLE DRUHÝCH, ALE PODLE SEBE? Já dělala co si ostatní přáli a co si ostatní mysleli, že je pro mě to pravé už taaaak dlouho, že už ani nevím jaké to je, udělat něco a nepřemýšlet nad tím, jak budou reagovat druzí. Na jednu stranu, se strašně bojím reakce mých rodičů a vlastně se bojím reakce kohokoli, proto tohle všechno píšu sem. Mám pocit, že nikdo koho znám mi nerozumí. Když začnu mluvit o tom, že se nechci do školy vrátit, první reakce kterou slyším je : vždyť už Ti toho zbývá tak málo. Jsem si toho vědoma, ale také jsem si vědoma toho, že bych neuměla do té školy dát vše a podvědomně bych to sabotovala a byla bych nešťastná. Zatím jsem vymyslela jen to, že půl roku zkusím studium, a během té doby vymyslím co dál. Zkusím si najít nějaké místo, třeba na půl úvazku, abych měla nějaký zdroj peněz a ten později do něčeho investuji a třeba si nakonec rozjedu vlastní podnikání. Kdo ví. Pokud to nezkusím, nezjistím to. A pokud bych v životě dělala věci jen podle toho co si ostatní myslí, že je správné, co bych z toho života měla? Syndrom vyhoření? Pocit totálního pohrdání sama sebou?
Vím, že celý článek je tak podivně nahustěný, ale píšu vše tak jak to cítím. Občas melu páté přes deváté, ale vše je od srdce. Také vím, že pokud se mezi Vámi najde alespoň jeden člověk, který porozumí tomu všemu co jsem tu napsala, bude to zázrak. Nechci abyste mě soudili, miluji svou rodinu nade vše, ale život, který pro mě vybrali, není život, který chci žít já. A i přesto, že je miluji, sebe miluji víc. Já se svým rozhodnutím budu žít do konce života a také budu žít do konce života sama se sebou, a pokud neumřu v nejbližší době, tak to bude sakra dlouhá doba. Takže si myslím, že je načase rozhodovat se podle svého srdce a dělat věci jak je cítím, a neřešit jak se na to budou dívat jiní, protože oni si žijí svůj život a já zase ten svůj.
Pokud jste se dostali až sem, děkuji za Váš čas za Vaši pozornost, moc to pro mě znamená.


Proč miluji ZALFIE

15. září 2015 v 18:20 | Webmiss |  Moje Závislosti
Zoe Sugg a Alfie Deyes jsou britští youtubeři, kteří společně bydlí v domě v Brightonu a pořídili si společně Nalu (pejska). V létě jsem začala pravidelně sledovat jejich videa na YouTube jsou skvělí. Jsou dokonce tak slavní, že budou mít své foguríny v muzeu Madame Toussauds. Ale já se Vám chci svěřit s tím, proč jejich videa sleduji a proč mě baví sledovat každodenní vlogy Alfieho.


Zaprvé.
Už dávno mi bylo 16, takže nejsem jen ujetá náctiletá fanynka, i když si tak trochu připadám. Ale zkrátka jsem dospělá holka, která si ráda pouští videa Youtuberů.
Zadruhé.
Zoe je o něco starší a Alfie zase o něco mladší než já, takže jsem oběma věkově dost blízká, možná i proto k nim mám určitě sympatie.
Zatřetí.
Sleduji je teprve chvilku, takže znám spíše jejich nejnovější videa a nebyla jsem u zrodu ani jednoho z nich.
Začtrvté.
Proč je miluji? Myslím si, že jsou dohromady báječní. Oba mají stejný koníček, který je současně jejich prací na plný úvazek. Foťák je jejich nezbytnou součástí a díky tomu vlastně mám i pocit, že je znám osobně, i přesto, že jsme nikdy nepotkali. Ale na jejich videích nejvíce miluji ta rodinná. Kdy se sejde rodina Alfieho a společně si dají večeři, nebo oslavují svátky, narozeniny, cokoliv. To jim totiž upřímně závidím. My sice na rodinné oslavy taky chodíme, ale jen s půlkou rodiny kvůli rozvodu našich a to navíc jen párkrát do roka. Dříve jsme měli pravidelné večeře na počest narozenin kohokoli z rodiny, ale z časových důvodů jsem ráda, když se ségrou zajdeme k babičce na Boží Hod a dáme si společně jídlo a rozbalíme dárečky. Letos jsme dokonce společně neoslavili ještě ani jedny narozeniny ani svátek a že jich bylo! A s mamčou? Slavíme společně Vánoce, dáme si večeři, nastrojíme se, rozbalíme si dárečky a koukneme na telku. Vypadá to, že si nemám na co stěžovat, ale z videí ZALFIEHO mám pocit, že naše rodinné akce neprobíhají v takové pohodě a nevídám se s rodinou tak často, což je možná škoda, protože vidím jak moc super to může být. Takže vlastně díky rodinným videům s Alfieho rodinou mi připadá, že o to nepřicházím, protože mám pocit, že všechny znám. Nabízela by se samozřejmě možnost vyrážet na rodinné akce s rodinou mého přítele, ale jak jsem tak za těch pár let vztahu zjistila, ani oni si moc často nevyrazí. Maximálně se společně sejdou na Vánoce. Takže díky Zoe a Alfie za to, že můžu být součástí Vašeho rodinného skvělého alespoň prostřednictvím YouTube!

S láskou,
Bonnie

Příklad mého oblíbeného videa z Velikonoc, kde rodina Alfieho společně se Zoe hledají schovana vajíčka:




Magic Mike XXL/ Bez Kalhot XXL

14. září 2015 v 9:26 | Webmiss |  Recenze
Největší letní filmové zklamání. Ano, tím je pro mě film Bez Kalhot XXL. Podle traileru člověk očekával něco úžasného, nabušeného. Ale to nejlepší bylo v traileru a úplně by stačilo vidět posledních 30 minut filmu, ve kterých se odehrává celá show. Samozřejmě pokud máte rádi Channinga Tatuma, stojí za to i jeho úvodní taneček v dílně a ještě ten další, který se odehraje přibližně v půlce filmu. Čímž vlastně narážím na to, že celý film tančí skoro jen Channing a potom chvilku vidíme i krásného Matta Bomera a Joea Manganiella. Ale 90% vidíme jenom Channinga. Tím se dostáváme k tomu, proč film vidět-kvůli Channingovi. Dějová linie mě nezaujala a ani moc neoslovila. Takže jsem si dlouhou chvíli zkracovala pohledem na Matta.

Děj

Dějová linie je vlastně prostá. Magic Mike, který odešel z branže aby si otevřel obchod s nábytkem se po třech letech vrací aby se společně s partou mohli rozloučit se světem striptérů. Hodinu a půl trvá, než se na tuto poslední akci dostanou a zbývající půl hodinu vidíme jejich poslední vystoupení.

Recenze

Už u prvního dílu jsem měla problém s tím, že film je zkrátka o ničem. Tedy, samořejmě že vidíme spoustu nahých chlapů, ale na celovečerní film to prostě nestačí. Mám ráda, snad jako každá holka, Channinga a Matta, ale příběhy obou dílů jsou prostě takové plytké. Samozřejmě že nápad natočit film podle životních zkušeností Channinga Tatuma zní skvěle, ale chtělo by to něco víc, než jen partu sexy chlapů. Proto vám doporučuji, pokud jste film ještě neviděli a pokud se vám stejně jako mě nelíbila ani jednička, podívejte se na trailer, v tom je opravdu všechno co stojí za shlédnutí.





Katy Perry: Skutečná tvář

7. září 2015 v 23:07 | Webmiss |  Recenze
Dnes jsem shodou náhod shlédla dokumentární film o Katy Perry. Běžel v TV zrovna v době, kdy jsem cvičila, tak jsem to brala jako příležitost dozvědět se o ní něco víc. Nejsem totiž její oddaná fanynka, znám pár jejích písniček a musím říct, že je mám ráda. Ale jinak o ní nic nevím. Odkud je, kdo je její rodina, jak probíhá její den, nic. Vlastně, nevěděla jsem to až do dnešního dopoledne.
Snímek Katy Perry: Skutečná tvář je dokument o jejím turné k albu Teenage Dream pojmenovaném příhodně California Dreams Tour. Během tohoto turné objela jak Ameriku, tak i Evropu, Asii a Oceánii. Také to trvalo skoro rok. A stalo se několik věcí. Nejprve bych měla zmínit vše, co jsem o Katy věděla, nebo jsem si spíše myslela, že vím. Předpokládala jsem, že složila jeden singl - I kissed a girl, a tím to vše odstartovalo. Jenomže hudební kariéra Katy začala už mnohem dříve a napsala nespočet písní a vystřídala několik hudebních společností, než se její písně začaly hrát v rádiu a ona začala stoupat k pomyslným výšinám. Takže můj první omyl spočíval v tom, že jsem se domnívala, že vše dostala zadarmo. Nedostala. Opravdu si šla za svým snem a dřela na něm. Během tohoto tour navíc přišla o manžela, protože ta vzdálenost a dojíždění a všehno kolem se prostě nedalo ustát. Naštěstí je obklopena skvělým týmem, ve kterém nechybí ani její sestra, takže část její rodiny je jí prakticky pořád nablízku a cestování, stres a celý ten blázinec je o něco snesitelnější.
Další věc, o které jsem neměla ani páru je fakt, že 5 písní z její alba Teenage Dream se umístilo na první příčce hitparád. Před ní se to podařilo jenom Michaelu Jacksonovi, takže klobouk dolů Katy! To podle mě svědčí o kvalitě jejich písní a také o tom, že má opravdu silnou základnu fanoušků, pro které tu opravdu je a je jim vděčná za jejich podporu.
Samozřejmě, že nám film neukázal to nejhorší z Katy, i když možná ani nic takového neexistuje, ale snažil se smíchat ty dobré momenty, s těmi horšími a ukázat Katy takovou jaká je. Sympatická, dalo by se říct obyčejná holka s neobyčejně velkým odhodláním jít si za svým snem a prožít si svou pohádku, i když na toho pravého si ještě musí počkat.
Co mi film přinesl?
Ukázal mi to, že Katy je lidská bytost. Je zranitelná jako všichni ostatní, snaží se tu být pro své fanoušky a svůj úspěch si zaslouží. Přestože jsem už několikrát četla, že její zpěv naživo nestojí za nic, show kterou umí předvést má rozhodně grády a upřímně? Zpěv mi přišel dost podobný tomu, co slýchám z rádia, takže je smaozřejmě upravený, ale ne nějak tragicky a není to rozhodně tak, že by naživo zněla jako někdo úplně jiný. A ještě jedna věc. To, že i ve chvíli, kdy se jí rozpadalo manželství a cítila se strašně, dokázala jít na pódium a dát do vystoupení všechno, jen svědčí o její profesionalitě a oddanosti kariéře a fanouškům.







Ian vs Alain

7. září 2015 v 15:35 | Webmiss |  Postřehy Autorky
Včera jsem koukala na film "Dva muži ve městě" s Alainem Delonem a Jeanem Gabainem v hlavních rolích. No a teda musím říct, že větší depku jsem dlouho nezažila... Film je opravdu skvělý. Nikdy bych neřekla, že se mi bude líbit francouzský film, který není komedie a nehraje v něm Louis de Funés, ale páni, tenhle film stál za to. Po jeho skončení vám sice běhá mráz po zádech a jste naštvaní na veškerou byrokracii a nespravedlnost světa, vlastně od doby, kdy si uvědomíte kam celý děj směřuje budete doufat, že se pletete a film ksončí jinak, ne, neskončí. Ve chvíli, kdy vás to napadne, a myslím si, že tak po hodině už budete mít jasno, co se bude dít, se nic nezmění. Nechci vám prozrazovat veškerý děj a zápletku, jenom řeknu, že se jedná o vskutku brilantní příběh a myslím si, že realistický. Oba herci jsou naprosto dokonalí a oba jsou rození herci. Oba umí hrát očima a z Alaina se zkrátka nedají spusti oči.
Ale proč to tu vlastně píšu: pořád jsem zkoumala Alaina a nemohla přijít na to, proč se mi zdá povědomý a pak mi to konečně došlo! Jako by z oka vypadl Damonovi (Ianu Somerhalder) z Upířích deníků. No pusuďte sami, že si jsou dost podobní.




Mistresses season 3 FINALE

7. září 2015 v 11:21 | Webmiss |  Recenze
Oh my God! Oh my God! Můj tep je zvýšený a mráz mi přechází po zádech. Takové bylo finále seriálu Mistresses.


Jelikož seriál sleduji v angličtině bez titulků, tak nějak mi přijde přirozené u něj přemýšlet anglicky...takže jsem si v poslední scéně opravdu v hlavě říkala "Oh my God! Oh my God! Do not go there! Do not! I dare you!.." Třináctý díl 3. série jsem dokoukala asi před pěti minutami a jsem z něj pěkně vyděšená. Nevím co se bude dít dál. Nabídne stanice abc další pokračování? Nebo to uzavřou tak jak to uzavřeli? Jsem z toho celá nervózní. A nejspíš jsem Vás teď dost odstrašila, protože tu vyšiluji z toho jak skončil nějaký seriál, bože vždyť to ani není realita, tak co blbnu, že? Ale to je známka toho, že se jednalo o jeden z těch lepších seriálů, které prožíváte s hlavními postavami. Kdyby to byla jen nějaká nepovedená show, asi by mě tak nebrala. Ale tohle. Fíííha. Ani nevím kde začít. Celá série začala tím, že Alyssa Milano kvůli těhotenství ze seriálu odešla a tudíž se muselo vymyslet co s její postavou. Přijde mi, že z ní scénaristé udělali trochu šílenou a sobeckou postavu, ale jelikož si v seriálu už nejspíš nezahraje, tak je to celkem pochopitelné. A rozhodně je to lepší, než kdyby její postavu zabili! Dále... Joss, její sestra, se s jejím odjezdem nemůže vypořádat a emocionálně ji to dost sebere, ale naštěstí má dvě kamarádky - April a Karen, které tu pro ni ždy budou, ať se děje co se děje! Každá z nich ale v průběhu seriálu zažije krásné momenty, ale bohužel i naprostě noční můry. Nevím, který příběh se mi líbil nejvíc. Zda eskapády April s její dcerou, která ji odmítá jako svoji matku a April se snaží za každou cenu napravit jejich vztah, nebo nový vztah Karen, který je velmi specifický, zda situace mezi Joss a její novou kamarádkou Calistou, která je možná úplně jiná, než si o ní myslíte na začátku. Ale zase toho nechci říct až moc, abych Vás nepřipravila o to mrazení v zádech, o ty momenty, kdy si budete říkat, že to přeci nemůže být pravda, nebo o ty chvíle, kdy si budete přát, aby se to nestalo...zkrátka třetí série je podle mě nejvíce našlapaná! Trochu mě mrzí, že už jsem ji shlédla, ale na druhou stranu, se můžu těšit na další sérii a doufám, že vůbec nějaká bude!


Sledujete seriál Mistresses? Pokud ano, líbí se vám? A co třetí série?



Melissa a Joey FAREWELL

5. září 2015 v 14:32 | Webmiss |  Recenze
Tak jsem dokoukala další seriál. Melissu & Joeyho. V hlavních rolích Melissa a Joey. Nějak jsem zapomněla na druhou půlku 4. série, takže jsem poslední díl viděla až včera večer.


Příběh

Mel pochází z politické rodiny, a tak není divu, že zastává politickou funkci. Je svobodná a bezdětná, ale jen do chvíle než její sestra a švagr sončí ve vězení a Mel se tak stává opatrovnicí své neteře Lennox a synovce Rydera. Aférka, kvůli které skončila Melina sestra ve vězení způsobila bankrot Joea. A tak se věci vyvinou tak, že Mel najme Joe jako chůvu ke svým novým dětem. Už tento nástin situace vypadá dost komicky, takže jste mohli hádat správně, že se jedná o sitcom. A podle mého názoru o jeden z nejlepších, který jsem viděla.


Recenze

S Mel a Joeym jsem strávila 4 série. A víte co? Bylo to s nimi moc fajn! Během nich Lennox i Ryder vyrostli a většina věcí v životě Mel i Joea se změnila. Dokonce o přesto, že poslední série byla dost loučící a opakující, mně to nevadilo! Postavy jsou báječné, situace jak už sám název situační komedie napovídá byly komické a příběhy nápadité, spletité, praštěné a okouzlující. Vlastně na tento seriál umím jen pět chválu, protože mi v něm opravdu nic nevadilo. Ani nevím zda byl už předabovaný do češtiny, protože já všechny díly sledovala v angličtině. Pokud tedy nevíte co s blížícími se podzimními večery, doporučuji strávit je v přítomnosti Mel Burkeové a Joey Longa!





VRBA RODINNÁ

3. září 2015 v 23:27 | Webmiss |  Postřehy Autorky
Mám malou rodinu. Mamka, taťka, jeden sourozenec. K tomu dvě babičky a děda. S dalšími členy ze širšího okruhu rodiny se nevídám nějak závratně často, takže když mluvím o malé rodině, mám na mysli tyto její členy. O to kurióznější je, že mě z nich jde občas hlava kolem. Člověk by to neřekl, ale všichni v rodině jsou ukecaní a mají neustálou touhu o něčem mluvit. Ne diskutovat, ale prostě mluvit a mě nepustit ke slovo. Teprve nedávno jsem odpozorovala, že můj táta mě používá jako polštář pro svojí matku (tedy mou babičku). Samozřejmě že svou rodinu miluji, ale když vás vlastní táta používá jako prostředníka, kterému se jeho máma vypovídá aby on měl pokoj, tak vás to přirozeně nasere. Tedy mě ano. Není to tak, že bych trpěla, protože nerada poslouchám cizí příběhy, jsem výborný posluchač, ale když každý příběh slyšíte stokrát, znáte ho nazpaměť a tušíte co přijde dál, začíná to být trochu ztráta času. Nic nového vám to zkrátka nepřinese. O to horší je skutečnost, že kdykoli babičce něco řeknu já (což je v naší "konverzaci" těch 5% času během kterých se vyjádřím) a ona mě neposlouchá. Nemyslím tím, že by byla hluchá, to naštěstí ne, ale zkrátka to ignoruje. Jediné co mě uklidňuje je, že to nedělá jen mě, ale všem. Takže abych to shrnula...babička mě potřebuje k tomu abych ji vyslechla, nic ji neřekla, popřípadě se smířila s tím, že cokoli co já řeknu jde jaksi úplně mimo ní. A to jsem zapomněla zmínit příhodu, kterou jsem s ní během prázdnin zažila... když jsem u ní byla na návštěvě a přišel mě vyzvednout přítel, nejenom že jsme se doslova zasekli v chodbičce a 15 minut (měřila jsem to) poslouchaly jen babičku jak nám něco vypráví, ale ještě k tomu začala s mým přítelem řešit co se mnou. Co já a škola, a jak mě přesvědčit, abych se věnovala oboru, který studuji, přitom by stačilo aby mě jednou jedinkrát chtěla poslouchat a já bych se jí svěřila s tím, co mě baví, jak trávím svůj volný čas a co mě tak napadlo že budu dělat. Ale marně.
Dále je tu moje mamča. Bohužel nezadaná, krásná žena v nejlepších letech. Důraz kladu na slovo nezadaná. To je totiž klíčové slovo, které vysvětluje proč jsem předchozí dvě hodiny strávila tím, že jsem naslouchala jejímu vyprávění o příhodách z práce a o všech kolegyních z práce a o lidech, které neznám. Nemá to komu říct. Tak to říká mě. Jsem hodná a poslušná dcera, takže jsem veškeré vyprávění vyslechla. Teď mám plnou hlavu informací, které bych nepotřebovala vědět, protože jsou většinou o lidech, o kterých nepotřebuji nic vědět když je neznám.
Dalším člověkem, pro kterého mám vždy nastražené ucho když mě potřebuje je moje ségra. Zrovna dneska procházela nějakou depkou, takže mi půl hodiny brečela do telefonu a já se ji snažila podpořit a pozvednout náladu. Kdyby to nebylo na úkor mého rande, tak by mě to tolik nevadilo. Jsem úžasná ségra. Vždycky tu pro ní jsem. Jenom mě mrzí, že kdykoli mi volá a má něco na srdci, nedochází jí, že třeba nemám úplně čas být půl hodiny na drátě. Jak už to tak v zákonech schválnosti bývá, v 99 případech ze 100 se totiž trefí do doby kdy se vidím se svým přítelem a já si pak připadám neskutečně trapně, když mám 20 minut přiložeý mobil k hlavě a jen souhlasně kývu a občas pronesu nějaké slovo. Mám totiž pak pocit, že jako přítelkyně stojím za pendrek, protože takhle probíhá většina mých setkání s přítelem, proto se domnívám, že kdyby byl méně trpělivý, tak už se na mě vykašle, protože chození s někým, komu neustále zvoní telefon a na druhé lince jsou lidé, kteří se potřebují vykecat, ale ve skutečnosti nic nepotřebují, tudíž vám jen melou páté přes deváté a tím si krátí čas, je opravdu na hlavu. Alespoň mě to tak připadá dost často. A zrovna dneska je jeden z těch dní, kdy toho mám opravdu nad hlavu. Vím, že teď ve vašich očích vypadám jako nevděčná dcera, vnučka a ségra, ale být vrbou 24 hodin denně pro lidi, kteří ani nemají čas na to, aby si vyslechli něco o vás, nebo vám nedají najevo ani ten zájem o vás, je zkrátka dost vyčerpávající. O to víc, když jsem dřív byla vcelku normální komunikativní člověk, ale tím, že všichni z mé rodiny neumí zavřít klapačku se ze mě stal introvert, který toho moc nenamluví, protože má dost toho neustále kvokání o ničem, které je všude kolem něj.
Mějte se krásně a pokud jste se dočetli až sem, máte můj obdiv. Musela jsem se totiž trochu vypsat, jinak by mi asi už explodovala hlava.


B.

White Collar / Ve službách FBI

2. září 2015 v 13:42 | Webmiss |  Recenze


Tak jo. Sepsat tuhle recenzi mi chvilko trvalo. Teď to vyznělo jinak než mělo. Tak znovu. K sepsání této recenze jsem se chvilku dokopávala a hned Vám vysvětlím proč. Na White Collar jsme s přítelem koukali několik let. Ani už se nepamatuji jak jsme se k němu dostali, ale myslím, že mluvím za oba, když řeknu, že jsme se do něj zamilovali. Neal, manželé Burkeovi a Mozzie jsou charaktery, které si zamilujete. Pro Ty z Vás, kteří seriál neznáte samozřejmě sepíšu popis, abych Vás k jeho sledování nalákala.

Děj

Neal Caffrey (Matt Bomer) je padělatel, který si právě odpykává trest ve vězení, ale uteče z něj. V tu chvíli je povolán agent FBI Peter Burke (Tim DeKay), který má za úkol najít Neala. Ať je to jakkoli nepravděpodobné, Neal začne pracovat pro FBI a s Peterem vytvoří vcelku dobrý tým a společně řeší zločiny po celém New Yorku. Neal je ovšem svázán tím, že na kotníku nosí sledovací zařízení, protože si musí odpykat zbytek svého trestu, ale to nebrání tomu, aby si vytvořil okruh v srdci New Yorku, ve kterém se může pohybovat a žít tak vcelku normální život. Dalšími postavami v seriálu jsou Paní Agentová - Elizabeth Burke (manželka Petera), kterou ztvárnila Tiffani Thiessen (možná ji znáte z Beverly Hills 90210), Mozzie (Willie Garson), Nealův nejlepší kamarád a také postava, kterou prostě nelze nemilovat! A abych nezapomněla, tak i agenti FBI Diana (Marsha Thomason) a Jones (Sharif Atkins).

Proč si seriál zamilovat

Podvodník a agent FBI, který onoho podvodníka dopadne. Nepravděpodobné, že by se právě tito dva stali přáteli, že? A v tom je kouzlo seriálu White Collar. Během šesti sérií budete svědky toho, jak se vztah mezi Nealem a Peterem vyvíjí, budete sledovat nejrůznější podvody a způsoby jak provést nejrůznější loupeže, zjistíte proč se Mozzie jmenuje Mozzie a mnoho dalšího.

Recenze od Bonnie W.

Poslední díl poslední série ve mě zanechal smutek, protože jsem si uvědomila, že to je úplně poslední díl celého seriálu. Už nebudu slýchat žádné konspirační teorie od Mozzieho, neuvidím žádné akce Petera a Neala, ani nebudu svědky rodinného života Burkeových...zkrátka nic. A musím přiznat, že mi to bude chybět. Všechny postavy seriálu byli báječné. A samozřejmě nesmím zapomenout na krásný New York, ve kterém se celý seriál odehrával a dokonce i natáčel! Sice jsem v NYC ještě nebyla, ale to město miluji, i když jen z televizních obrazovek. Abych se tu nevykecávala sto let...seriál byl nádherný, možná mě trochu mrzí jak skončil, ale musel někdy a nějak skončit, to se nedá nic dělat. A pokud ho neznáte, vřele ho doporučuji!